Baseball & byznys

Oblíbil jsem si jednu kavárnu/bar kousek od univerzity. Je to malý místo schovaný mezi domama. Vleze se tam tak 7 lidí na bar a dalších 8 ke dvěma stolečkům přímo sousedícícm s krbem, kterej celej ten bar vytápí. Obsluhuje majitel, tak třicetiletej fanoušek baseballu ze Sappora. Mají tam na Japonsko docela levný kafe (400Y – 80kč), sapporský pivo (420Y, 85kč) a různý druhy saké (400-600Y).

Včera jsem se tam šel na jedno zastavit cestou domů z města. Dal jsem si pivo, začal číst Atlas Mraků a matně vzpomínat, jak kniha kopíruje děj filmu či spíš se pokoušet zapomenout na to, že jsem ten film už viděl. Jde to ale každopádně dost těžce, když přebal knihy je vyplněnej velkýma xichtama Toma Hankse a Halle Berry. Asi za půl hodiny se mě na tu knížku začal vyptávat barman, tak jsme se knižní oklikou začali bavit o všem možným.

Prej je to bývalej profesionální hráč baseballu, kterýho ale nebavilo dělat sport na vrcholový úrovni a vrátil se k amatéřině, kterou doplnil o provozování hospody. Vykládal mi o tom, jak je v Japonsku baseball populární sport přesto, že byl do Japonska dovezen Američany „před hrozně dávnou dobou“. Vzhledem k tomu, že Američani do Japonska významnějí pronikli až se začátkem éry Meiji (1868), se touhle „hrozně dávnou minulostí“ stalo necelých stopadesát let, během kterých ale pilní Japonci dotáhli sport na úroveň učitelů z USA.

Za asi další půlhodinu (druhý pivo) dorazili do hospody tři postarší, lehce přitloustlí a plešatějící byznysmeni v kvádrech, sedli si ke stolu u krbu a začali si dávat pivka s různýma pochutinama. Jejich pozornosti jsem taky nezůstal ochuzen a když se dozvěděli, že pocházím z Československa (sic), vytasili na mě svý znalosti piva a Petra Čecha.

Ač jsem získával dechberoucí vhled do český kultura očima cizinců, po chvíli jsme vyplýtvali všechny dvě témata, který znali a já se vrátil k předloze americkýho velkofilmu. Po zhruba deseti minutách vešla do baru Japonka, od oka tak 30 let, což znamená, že jí muselo být minimálně tak o pět víc. Přisedla si na bar, rozdala nám jakýsi pochutiny z Okinawy, který jsou údajně „velmi dobrý pro tělo“ a dala si pivo. Jak zahlídla moji knížku, hned se mě na ni začala vyptávat (bez knížky už nikdy nikam nejdu). Film sice neviděla, koukala ale na udílení Oskarů a viděla většinu filmů z těch, který byly nominovaný. Obzvlášť ráda měla režisérskou kariéru Bena Afflecka (thumbs up).

Bavili jsme se o různejch druzích filmů zhruba necelou půlhodinu, když za mnou poprvé přišel jeden z byznysmenů a strčil mi k uchu telefon, kterej v plynulý češtině prohlásil „dobrá kočka, co?“. Zachoval jsem poker face, byznysmen s chichotem odpíčil zpátky ke stolu, holka nechápala. Tahle scénka se během následující hodiny opakovala ještě asi dvakrát, jen můj poker face při frázích z té aplikace jako „nenech si ji utýct“ a „teď už to máš jistý“ ztrácel na uvěřitelnosti. Stejně tak chichotání byznysmenů přešlo v burácení, který dívka kupodivu vždycky nechala bez komentáře.

Po čtyřech pivech a jednom saké jsem to – nezvyklej přílišnímu popíjení – radši zabalil, zaplatil si svejch asi šest set a odkráčel dom. Ještě před tím mi do telefonu stihla naťukat svý číslo (což sklidilo velký ovace od byznys stolku), který mi teda, minimálně po dobu obývání gay koleje, bude stejně k ničemu.