Baseball & byznys

Oblíbil jsem si jednu kavárnu/bar kousek od univerzity. Je to malý místo schovaný mezi domama. Vleze se tam tak 7 lidí na bar a dalších 8 ke dvěma stolečkům přímo sousedícícm s krbem, kterej celej ten bar vytápí. Obsluhuje majitel, tak třicetiletej fanoušek baseballu ze Sappora. Mají tam na Japonsko docela levný kafe (400Y – 80kč), sapporský pivo (420Y, 85kč) a různý druhy saké (400-600Y).

Včera jsem se tam šel na jedno zastavit cestou domů z města. Dal jsem si pivo, začal číst Atlas Mraků a matně vzpomínat, jak kniha kopíruje děj filmu či spíš se pokoušet zapomenout na to, že jsem ten film už viděl. Jde to ale každopádně dost těžce, když přebal knihy je vyplněnej velkýma xichtama Toma Hankse a Halle Berry. Asi za půl hodiny se mě na tu knížku začal vyptávat barman, tak jsme se knižní oklikou začali bavit o všem možným.

Prej je to bývalej profesionální hráč baseballu, kterýho ale nebavilo dělat sport na vrcholový úrovni a vrátil se k amatéřině, kterou doplnil o provozování hospody. Vykládal mi o tom, jak je v Japonsku baseball populární sport přesto, že byl do Japonska dovezen Američany „před hrozně dávnou dobou“. Vzhledem k tomu, že Američani do Japonska významnějí pronikli až se začátkem éry Meiji (1868), se touhle „hrozně dávnou minulostí“ stalo necelých stopadesát let, během kterých ale pilní Japonci dotáhli sport na úroveň učitelů z USA.

Za asi další půlhodinu (druhý pivo) dorazili do hospody tři postarší, lehce přitloustlí a plešatějící byznysmeni v kvádrech, sedli si ke stolu u krbu a začali si dávat pivka s různýma pochutinama. Jejich pozornosti jsem taky nezůstal ochuzen a když se dozvěděli, že pocházím z Československa (sic), vytasili na mě svý znalosti piva a Petra Čecha.

Ač jsem získával dechberoucí vhled do český kultura očima cizinců, po chvíli jsme vyplýtvali všechny dvě témata, který znali a já se vrátil k předloze americkýho velkofilmu. Po zhruba deseti minutách vešla do baru Japonka, od oka tak 30 let, což znamená, že jí muselo být minimálně tak o pět víc. Přisedla si na bar, rozdala nám jakýsi pochutiny z Okinawy, který jsou údajně „velmi dobrý pro tělo“ a dala si pivo. Jak zahlídla moji knížku, hned se mě na ni začala vyptávat (bez knížky už nikdy nikam nejdu). Film sice neviděla, koukala ale na udílení Oskarů a viděla většinu filmů z těch, který byly nominovaný. Obzvlášť ráda měla režisérskou kariéru Bena Afflecka (thumbs up).

Bavili jsme se o různejch druzích filmů zhruba necelou půlhodinu, když za mnou poprvé přišel jeden z byznysmenů a strčil mi k uchu telefon, kterej v plynulý češtině prohlásil „dobrá kočka, co?“. Zachoval jsem poker face, byznysmen s chichotem odpíčil zpátky ke stolu, holka nechápala. Tahle scénka se během následující hodiny opakovala ještě asi dvakrát, jen můj poker face při frázích z té aplikace jako „nenech si ji utýct“ a „teď už to máš jistý“ ztrácel na uvěřitelnosti. Stejně tak chichotání byznysmenů přešlo v burácení, který dívka kupodivu vždycky nechala bez komentáře.

Po čtyřech pivech a jednom saké jsem to – nezvyklej přílišnímu popíjení – radši zabalil, zaplatil si svejch asi šest set a odkráčel dom. Ještě před tím mi do telefonu stihla naťukat svý číslo (což sklidilo velký ovace od byznys stolku), který mi teda, minimálně po dobu obývání gay koleje, bude stejně k ničemu.

Japan revisited.

Dlouho jsem uvažoval, jestli na nějaký blogování nejsem už příliš starej anebo příliš nudnej anebo obojí dohromady. Pak sem znova objevil mloga - a jestli mi to tehdy nebylo trapný, nemůže být ani teď. Takže. (//výrazně promazáno)

Od příjezdu to je už 10 dní. Něco jsem poznal, dost jsem se rozkoukával a zařizoval. Přirozeně nikde neuměli anglicky, ale zvládl jsem najít byt, přihlásit se na úřadě a na pojišťovně, koupit telefon (za tři dny zatím žádnej telefonát a jediná smska, že už můžu telefonovat) a vyřídit stoh papírů k univerzitním kartičkám, koleji a dalším obtížnostem

Z předchozí věty jste už asi pochopili, že bydlím na koleji. Je zhruba patnáct minut od školy a stejnou vzdálenost od centra města. Má devět pater, na každým zhruba 40 pokojů po 12metrech čtverečních. Všechny jsou naplněný klukama. Holku jsem v budově viděl jen jednu, a to ještě ani ne v budově, ale s notnou dávkou respektu postávající venku. Vzkaz je myslím jasnej, tady se nic trpět nebude. A ruce na peřinu.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem si hledal ubytko. Ne, že bych plánoval vodit si tam zástupy uchvácených Japonek, ale minimálně vědomí, že kdybych chtěl tak můžu (i když nechci!) je osvobozující. Stěhovat se budu do klasickýho japonskýho 1+kk o velikosti 22m2, což je, abych vás hned ujistil, na Japonsko poměrně slušně velkej bejvák. S veškerou výbavou včetně televize vyjde jen zhruba o čtvrtinu dráž, než koleje, navíc disponujíc evropskýma financema to snad půjde utáhnout.

Město samotný je ze západní a jihozápadní strany obklopený horou, která je dle obrázků na internetu zarostlá stromy, takže až v červnu sleze sníh, bude to hezkej pohled. Jestli teda sleze. Teď je ho všude i okolo dvou metrů – máma mne sice v emailu osočila, že si vymýšlím, ale z vysoce olajkovávané série zfotošopovaných fotek se o tom všichni můžete přesvědčit.

Za posledních několik dní jsem dlouhý hodiny procházel ulicema tam a zpátky, viděl jsem toho ale jen pomálu. Je totiž poměrně velký – s necelýma dvěma milionama obyvatel se řadí (tuším, jsem línej googlovat) na čtvrtý místo v zemi. Podle hodnocení nezávislé komise známých Japonců je prej asi nejlepší na dlouhodobej život, kvůli nižším cenám, kompaktnosti a příjemnýmu podnebí. Asi by se daly vytknout hory sněhu, nicméně to zas vyváží přežitelný léta. Okolo Sappora je navíc spousta výletních možností. Hokkaido je pověstný přírodou, chovem ovcí, máslovejma nudlema a pivem, což jsou, uznejme, základy příjemnýho žití.

Lidi jsou tu otřesně příjemní, stejně jako všude jinde v Japonsku. Na chodníku když uhneš tak ti poděkujou, když nevíš co si objednat, tak útrpně počkají, na ulici když si zapálíš tak na tebe jen škaredě koukají, ale nezasáhnou. Nejvíc pozornosti tradičně sklízím v onsenech (lázních). Tedy ne, že bych se měl tolik čím chlubit, ale kombinace zaručeně jedinýho bělocha s jednoznačně jediným chlupatým hrudníkem, na kterou jsem tak hrdej, nezůstává nepovšimnuta. Děti na mě i ukazují a fotříci je za to káraj, to mám nejradši.

Začal jsem docházet do fotbalovýho kroužku , kde jsem, pochopitelně, opět jedinej cizinec. Navíc od všech tak o minimálně pět let starší. Ve svých nejlepších fotbalových letech je mám co naučit, brzo tedy očekávám kapitánskou pásku. Snad  se povznesou nad to, že jsem zaručeně jedinej, kdo fauluje.

To je pro začátek tak všechno, co jsem chtěl napsat. Je dost možný, že mi to s odstupem přijde přespříliš trapný. Uvidíme. Jdu na nudle.

Yesssss

Zdá se mi, že v poslední době vzniká spousta skvělejch romantickejch komedií. Z toho, na co jsem v poslední době je to třeba Eagle vs Shark, "pokračování" Napoleon Dynamite s Jemainem z Flight of the conchords v hlavní roli. Atypickej příběh dvou "lůzrů", kteří přecijen najdou společnej útes. Trošku naopak tomu je v 500 dní se Summer, další zvláštní romantice, která jde ale úplně opačným směrem a končí realističtěji, než naprostá většina podobnejch komedií (Pozor na zklamání!). O něco málo méně realistickej (ale stále výbornej) je horor Ať vejde ten pravý, kde hlavní hrdinymi jsou 12 letej kluk a jeho asi o 200 let starší upírka. A do čtverce animák Mary a Max, kde zamilovanou dvojku nahrazuje tlouštík s aspergrovým (?) syndromem, kterej si píše obrázkový knížečky, aby poznal co znamenají lidský emoce, a škaredá 8 letá australanka, která si myslí, že děti se nacházejí na dně pivních lahví. Doporučuju.

Rekapitulace roku : 600km špaget.

4 kouřící komíny na pozadí černých polí, soused co se chce nechat učesat, nový dveře vedoucí do rozpadlý pekárny. Jedu domů ranní tramvají, nikdo na mě nekouká, já nekoukám na nikoho, nikdo nekouká na nikoho a na mě a na sebe. Zkusim ještě vlak. Nastupuju a hned zas vystupuju, skrz zavěšenej most až na hranu hory. Rozhlížím se z rozhledny co vypadá jako postavená ze sirek, ale díky svýmu strachu z výšek mám strach z tý výšky. Kouřících komínů výrazně přibylo, vyrážím je prozkoumat. No fakt to jsou ony. Tak hurá na stop, člověk kterej se vrací z přeletu balónem nad Rožnovem, vyhodí mě do autobusu a ten v Brně a tím já prohodím sněhovou kouli. Škoda, že mě netrefilo zpátky

Řekni mi, že není rok 1993.

Na Svatým kopečku lidi kouří před kostelem, v kostele kouří kadidlo, od 16.15 začíná živej betlém. Olomouc se zploštila na širokoúhlou fotku, jemnej déšť smyl i poslední zbytky pohostinnosti. Máti mi ukazuje hospic, v kterým umřel prastrýc. Přesně jako v době, kdy jsme si sem s kamarádama každej víkend chodívali kupovat mini petardy a s těma pak obtěžovali okolí. Tátové s knírama, obtloustlý mámy, sladění synci a dcery. Růžová cukrárna, pár schodů, cedule z roku 1995 připomínající papežův příjezd.