Sunday, February 10, 2013

Japan revisited.



Dlouho jsem uvažoval, jestli na nějaký blogování nejsem už příliš starej anebo příliš nudnej anebo obojí dohromady. Pak sem znova objevil mloga - a jestli mi to tehdy nebylo trapný, nemůže být ani teď. Takže. (//výrazně promazáno)

Od příjezdu to je už 10 dní. Něco jsem poznal, dost jsem se rozkoukával a zařizoval. Přirozeně nikde neuměli anglicky, ale zvládl jsem najít byt, přihlásit se na úřadě a na pojišťovně, koupit telefon (za tři dny zatím žádnej telefonát a jediná smska, že už můžu telefonovat) a vyřídit stoh papírů k univerzitním kartičkám, koleji a dalším obtížnostem

Z předchozí věty jste už asi pochopili, že bydlím na koleji. Je zhruba patnáct minut od školy a stejnou vzdálenost od centra města. Má devět pater, na každým zhruba 40 pokojů po 12metrech čtverečních. Všechny jsou naplněný klukama. Holku jsem v budově viděl jen jednu, a to ještě ani ne v budově, ale s notnou dávkou respektu postávající venku. Vzkaz je myslím jasnej, tady se nic trpět nebude. A ruce na peřinu.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem si hledal ubytko. Ne, že bych plánoval vodit si tam zástupy uchvácených Japonek, ale minimálně vědomí, že kdybych chtěl tak můžu (i když nechci!) je osvobozující. Stěhovat se budu do klasickýho japonskýho 1+kk o velikosti 22m2, což je, abych vás hned ujistil, na Japonsko poměrně slušně velkej bejvák. S veškerou výbavou včetně televize vyjde jen zhruba o čtvrtinu dráž, než koleje, navíc disponujíc evropskýma financema to snad půjde utáhnout.

Město samotný je ze západní a jihozápadní strany obklopený horou, která je dle obrázků na internetu zarostlá stromy, takže až v červnu sleze sníh, bude to hezkej pohled. Jestli teda sleze. Teď je ho všude i okolo dvou metrů – máma mne sice v emailu osočila, že si vymýšlím, ale z vysoce olajkovávané série zfotošopovaných fotek se o tom všichni můžete přesvědčit.

Za posledních několik dní jsem dlouhý hodiny procházel ulicema tam a zpátky, viděl jsem toho ale jen pomálu. Je totiž poměrně velký – s necelýma dvěma milionama obyvatel se řadí (tuším, jsem línej googlovat) na čtvrtý místo v zemi. Podle hodnocení nezávislé komise známých Japonců je prej asi nejlepší na dlouhodobej život, kvůli nižším cenám, kompaktnosti a příjemnýmu podnebí. Asi by se daly vytknout hory sněhu, nicméně to zas vyváží přežitelný léta. Okolo Sappora je navíc spousta výletních možností. Hokkaido je pověstný přírodou, chovem ovcí, máslovejma nudlema a pivem, což jsou, uznejme, základy příjemnýho žití.

Lidi jsou tu otřesně příjemní, stejně jako všude jinde v Japonsku. Na chodníku když uhneš tak ti poděkujou, když nevíš co si objednat, tak útrpně počkají, na ulici když si zapálíš tak na tebe jen škaredě koukají, ale nezasáhnou. Nejvíc pozornosti tradičně sklízím v onsenech (lázních). Tedy ne, že bych se měl tolik čím chlubit, ale kombinace zaručeně jedinýho bělocha s jednoznačně jediným chlupatým hrudníkem, na kterou jsem tak hrdej, nezůstává nepovšimnuta. Děti na mě i ukazují a fotříci je za to káraj, to mám nejradši.

Začal jsem docházet do fotbalovýho kroužku , kde jsem, pochopitelně, opět jedinej cizinec. Navíc od všech tak o minimálně pět let starší. Ve svých nejlepších fotbalových letech je mám co naučit, brzo tedy očekávám kapitánskou pásku. Snad  se povznesou nad to, že jsem zaručeně jedinej, kdo fauluje.

To je pro začátek tak všechno, co jsem chtěl napsat. Je dost možný, že mi to s odstupem přijde přespříliš trapný. Uvidíme. Jdu na nudle.

3 comments:

Mrotcheque said...

Naprostá krása MíšooOOOooo!

Martin Špetlík said...

Dobře jsi poblogoval, strýci Mloku. Dobře.

Martin Špetlík said...

Dobře jsi poblogoval, strýci Mloku. Dobře.